Fretky se představují – interview č.1
Vloženo: 20.2.2010 Autor: mojorisin
První z plánovaného nepravidelného Kelto-Fretčího seriálu rozhovorů je na světě. Chvilku času si našla Anča Hromasová, aby se s námi podělila o svoje hokejbalové zážitky. Její pohled na původně recesistickou akci, která se zvrhla do podoby ženského hokejbalového týmu, najdete v interview s Fretkou č. 1 a zároveň vedoucí týmu.
Tak Ančo, jak si se dostala k hokejbalu?
Musím se přiznat, že ještě ve 24 letech jsem neměla tušení, co hokejbal vůbec je, ačkoliv se můj bratr profesionálně „věnuje“ hokeji a tyto sporty mají k sobě tolik blízko. K hokejbalu jsem se přiblížila díky svému příteli a přátelům z týmu Kelti Nižbor, kteří se také v hojném počtu podílí na našem učení se hokejbalovému umu. Když jsem jednou vzala hůl do ruky, prostě mě to chytlo a od té doby mám neustálé nutkání pokoušet, co bych mohla s oranžovým míčkem na hřišti z betonu dokázat.
Je nějaký důvod, proč Tě baví právě hokejbal?
Jde o sport fyzicky velmi náročný a tudíž o aktivitu, kde člověk může uvolnit nahromaděný stres - jak se říká - pořádně si dát do těla. Také si mohu zlepšovat touto pro mě velmi vzrušující formou svou fyzickou kondici a s příbývajícími hodinami tréninku a hry znovu a znovu překonávat svoje limity i soupeře. Dalším aspektem proč mě toto odvětví sportu přitahuje je, že jde o sport kolektivní a jde zde o spolupráci, důvěru a v neposlední ředěrodící se nová přátelství a vazby. Můžu říct, že se mi hokejbalová komunita na Berounsku stává doslova druhou rodinou. Hokejbal je samozřejmě kontaktní a tvrdý sport, který nas všechny občas zabolí, ale získává si nas čím dál víc.
Jak vůbec vznikl ženský hokejbalový tým?
Popravdě první impuls asi vzešel od kluků „Keltů“ k nám – přitelkyním a kamarádkám, jestli bysme si nechtěly zkusit zahrát. Od léta jsme si chodily „zapinkat“, trénovaly jsme přihrávky, střely, běh mezi metami, otočky atd., prostě základy hokejbalu.
No, občas je vidět, že už s hokejkou něco umíte...
Když už jsme udržely míček na holi a trochu jsme si vše takříkajíc osahaly, začli nás chlapci zasvěcovat do tajů hry. Zpočátku jsme hrály třeba pět minut a prostě jsme nemohly (nikdo z nás netušil, kolik sil je potřeba). Dnes, po několika měsících přípravy, již dokážeme na hřišti „řádit“ třeba dvě hodiny.
Jak vůbec ženský tým přišel ke jménu Fretky?
Pokud jde o jméno týmu, nechala bych důvod toho názvu zahalen interním tajemstvím – každý, kdo se k nám přidá si pak histroku (která má opravdové grády)může vyposlechnout od samotných Fretek. Rozhodně ale název poukazuje také na naše schopnosti – zejména pak tedy rychlost!
Když už takhle tvrdě trénujete, dokonce některé z vás absolvovali s Kelty zimní přípravu, máte nějaký „vyšší“ cíl?
Společný cíl se nám rýsuje už nějakou dobu, ale stále spíš sníme. Doufáme ale, že se k tomu snu letos alespoň přiblížíme a s dalšími roky přípravy třeba své představy i překonáme. Jako první metu jsme tedy zvolili účast na letošním mistrovství České republiky v hokejbale žen. Jde nám hlavně o to, získat zkušenosti, prostě se podívat na hřistě a postavit se opravdovým soupeřkám. Nečekáme žádné zázraky, jsme vlastně ještě totálně v hokejbalových plenkách, ale také se nenecháme odradit a už vůbec se nehodláme zbytečně bát.
Kolik hodin týdně věnuješ tréninku a přípravě na něj?
Za běžných okolností míváme tréniky jednou týdně zhruba hodinu a půl. Některé z nás chodíme, když nám vyjde čas, trénovat i s Kelty. Teď přes zimu je to složité, trénujeme samozřejmě venku a podmínky v Nižboře teď nejsou vůbec ideální. Od Vánoc jsme prakticky na hřišti nebyly. Nemáme čas chodit odhrabovat sníh, to nám dělá nejvetší potíž - ještě v prosinci jsme přitom navlékaly teplé spodní prádlo a hrály při teplotě pod bodem mrazu.
Zima s Kelty ale pro nás přinesla i svá pozitiva a my nezahálíme. S klukama jsme se v této přípravě věnovaly tréninkům zaměřeným na zlepšení fyzické kodice, posílení svalstva, zrychlování reakcí, prostě se pořád hýbeme a snažíme se zlepšovat, kde se dá.
Je v našem sportu něco, co Tě baví opravdu nejvíc anebo nejvíc štve?
Teď jsem z otázky trochu zmatená. Na hřišti se mi v podstatě líbí všechno. Líbí se mi učit se novému, rychlě běhat, bránit, dokázat se vrátit, pomoct spoluhráčce, trénovat obratnost, přejít přes soupeře, hrát tvrdě, udržet míček pro sebe, dobře přihrát, dát pořádnýho golfa... Prostě všechno, co k tréninku i hře patří. Tím nejneoblíbenějším, co pro mě je, když se něco nedaří. To se stále dokážu vztekat jako malé dítě.
Autor: mojorisin
Zpět
Sestava
Brankářka
Hráčky
Anna Hromasová
Iva Sevaldová
Martina Mazancová
Amálka El Bournová
Eva Čmelíková
Barča Demuthová
Katka Šuhajková
Adéla Khailová